Po publikování minulého článku „Ažland aneb kdy je správný čas na změnu“ se mi ozval známý z minula. Dlouho jsme o sobě vůbec nic nevěděli. Reagoval v soukromé zprávě na můj článek, který četl. Tím mne samozřejmě velmi potěšil a znovu mu za to děkuji. Napsal mi, že jsem to hezky a výstižně popsala, jenže to není tak jednoduché, udělat změnu je těžké – a má svatou pravdu. Po léta se pokoušel o změnu, bez úspěchu. Snahu mu rozhodně nejde upřít. Napsal – není mi pomoci. To ve mně probudilo „zachranitelský komplex“, vyburcovalo toho věčného optimistu a bojovníka ve mně. Nevěřím, že mu není pomoci, nevěřím, že nějaký problém nelze řešit, nevěřím, že změnu nelze udělat. Každopádně je to výzva a inspirovala mě k dalšímu psaní…

Téma na Nový rok

A právě teď, tři týdny po začátku nového roku je ten správný čas na zveřejnění tohoto článku. Proč teď? Spousta lidí si na Nový rok dává předsevzetí. Obecně se má za to, že adaptace na změnu, vytvoření nového návyku, resp. zbavení se toho starého trvá 21 dní. K tomuto počtu došel v r. 1950 plastický chirurg Maxwell Maltz, který si všiml, že jeho pacientům trvalo minimálně (na toto slovíčko se jaksi pozapomnělo) 21 dní, než si zvykli na upravené části obličeje (nový nos, nové rty apod.). Tato doba se později rozšířila do povědomí jak laické, tak odborné veřejnosti. Odborníci začali tvrdit, že vytvoření nového zvyku trvá 21 dní. Je to doba dost krátká na to, aby byla inspirující a dost dlouhá na to, aby jí lidé uvěřili, nicméně výzkum londýnské psycholožky Phillipy Lally (2009, výzkum zde) ukázal, že průměrně člověku trvá 66 dní, než si nový návyk zformují (od 18 do 254 dní) a nové chování zautomatizují. Automatizací chování myslím stav, kdy člověk už necítí potřebu si nové chování připomínat, jde to samo.

Dobrá zpráva je, že během vytváření, tedy v tuto kritickou dobu, není nezbytně nutné, abyste návyk upevňovali každý den. Zkrátka občas můžete „selhat“, aniž by to mělo zásadní vliv na výsledek. Je však nutné mít vytvořený plán, jak se dostat „zpátky na trať“. To už se dá, ne? Proč sem tyto údaje píši… Právě teď je to kritické období, tři týdny po začátku nového roku, kdy může řada z Vás hodnotit, zda předsevzetí plní. Právě proto, že mnoho z Vás tento „fakt“ jistě zná, tedy že trvá 21 dní, než si navyknete na něco nového, může rovněž způsobovat Vaše selhání. Snažíte se 21 dní a pak nic… Nic se nestane, stále se musíte nutit, myslíte si, že jste udělali něco špatně, že jste porouchaní a vzdáte to.

V prvním díle jsem se ptala – kdy je správný čas na změnu? Odpovídala jsem si sama – TEĎ. Jenže… Co když jsem se spletla? Co když nelze čas na změnu zobecňovat? Co když některé problémy zkrátka nelze řešit hned, teď? Ani dítě se při sebelepší péči, s maximální pozornosti rodičů a v sebeláskyplnějším prostředí nenaučí mluvit dříve, než mu dozrají jistá spojení v mozku, získá jisté zkušenosti, naváže vztahy apod.

Pořád si myslím, že pro změnu je nejdůležitější rozhodnutí. I když se však pevně rozhodnete pro změnu, přijdou pády, návraty, zklamání. Ono to bez toho ani nejde! Tak jako každý živočišný druh se učí z chyb, my nejsme výjimkou. Důležité je se z těch chyb poučit. A připomínat si v těchto chvílích svůj cíl.

Mnoho dlouhou dobu neřešitelných problémů si způsobujeme sami tím, že opakujeme stále znovu a znovu to stejné chování. To chování/prožívání, které nás dovedlo do situace, ve které jsme teď a ve které rozhodně být nechceme. Opakování matka moudrosti – tak dlouho v určitých situacích reagujeme určitým způsobem, až se z toho stane zvyk. A zvyk je železná košile (taky cítíte tu sílu přísloví? 😊). Mnohdy si ani nespojíme toto chování s problémem. A pořád se divíme, že se nám “to” pořád děje.

Kognitivně behaviorální teorie vychází z toho, že veškeré chování je naučené. A jako takové jej lze přeučit.

Nejsme tedy obětí okolností, i když to tak vypadá. Stále jste pánem svého osudu. Život máte ve svých rukách.

Proč se změna nedaří?

Podívejte se na pár důvodů, proč to nejde. Jistě máte sami zkušenost s neúspěšnou změnou a budu ráda, když se o ni s námi v komentářích podělíte.

• Není ten správný čas – rozuměj – nemáme ještě dostatek zkušeností, ještě to nebolí dostatečně, ještě pořád nejsme na dně, ze kterého bychom se mohli odrazit.
• Máme strach – ano, strach. Tohle může znít zvláštně, ale skutečnost je taková, že každá konkrétní změna s sebou nese změnu rovněž v jiných sférách, kterých se prvoplánově ani netýká, a to v nás budí obavy. Nevíme, co nás čeká, do čeho jdeme, jestli se nám to bude líbit. Ego se zarytě drží toho, co už zná. Každá změna, ať je sebelepší, jde ruku v ruce s nepohodlím a nevýhodami. Možná máte strach z neúspěchu. Přece jen se možná chystáte dělat něco poprvé.
• Problém vlastně není k řešení, ale k odžití – některé strasti a bolesti, které máme, zkrátka nelze vyřešit jinak, než je odžít. Pozitivní je, že žádné utrpení nemůže trvat věčně. Mnohdy si utrpení způsobujeme, resp. prohlubujeme, obnovujeme sami tím, že jej znovu a znovu vyhledáváme, nacházíme v něm smysl a někdy i vlastní sebehodnotu.
• Někdy stačí problém přijmout, přestat proti němu bojovat a náhle se problém sám vyřeší. I když to zní magicky, skutečně to tak funguje.
• Neuvědomujeme si skutečnou podstatu problému.
• Řešíme následky, ne příčinu.
• Řešíme příliš mnoho problémů najednou. Roztroušená pozornost tedy způsobuje, že se ani jedné záležitosti nevěnujeme dostatečně na to, aby se problém vyřešil jednou pro vždy. Chceme zkrátka najednou vyřešit a odstranit hodně otravných záležitostí. Každá je jinak složitá a hluboká, každá ve finále vyžaduje jiné množství energie, ale dohromady je úspěch předem odsouzen k nezdaru.
• Nemáme nouzový plán. Když jsme vystaveni lákadlu a máme tendenci podlehnout, nemáme „krizový plán“ – neurčili jsme si předem, co udělat, když tato situace nastane.
• Každá změna je dřina a minimálně zpočátku vyžaduje hodně naší pozornosti a odhodlání. Ne vždy máme na změnu dost energie. A je to normální.
• Podpora okolí není dostatečná. A to z různých důvodů. I naši nejbližší se případných změn bojí, neví, jak je to může ovlivnit, mají obavy a strach z toho, že přijdou o to, co mají. Jindy, bohužel, naše blízké náš neúspěch sytí a mají z něj radost. I to se stává, bohužel ne zřídka. Zvláště ve vztazích, které jsou založené na vzájemné soupeřivosti, namísto zdravé spolupráce. Nebo jim jednoduše nedochází, jak moc je změna pro Vás důležitá a dál se chovají stejně, což Vás samozřejmě ovlivní.
• Vnější, objektivní překážky.
• Změnu si ve skutečnosti nepřejete Vy. Možná si ji přeje někdo vedle Vás. Anebo si přeje změnit něco, co Vy za problém nepovažujete.
• Anebo zkrátka nevíte, jak začít, jak změnu provést. A tady nastupujeme my, psychologové 😊. Nikdo učený z nebe nespadl, není ostuda si přiznat, že nevím. Prostě nevím. Pamatujte, že není důležité všechno vědět, ale vědět, kde to najdete! Anebo na koho se obrátit.

Pokud nežijete život, jaký si přejete a něco Vás brzdí, zamyslete se, co to je. Sepište si, co Vám brání v uskutečnění změny. Zamyslete se i nad změnou samotnou – je to, co chcete změnit, skutečně Vaším přáním? Pro koho to děláte?

V příštím článku si povíme něco o tom, jak se s tím vypořádat.

Budu ráda, když se s námi podělíte o vlastní zkušenosti s neúspěšnou anebo naopak úspěšnou změnou – co Vám pomohlo, jak se Vám podařilo dosáhnout Vašeho cíle. Inspirujte nás!

Vaše Lucie